Zakrytá nápisem duše
se choulí
se světem na uchu
tápajíc ve víře.
Masturbace ega
lichvou
stala se podmínkou
pocitu rozkoše.
Inu, ztopořená bída
má větší rozhled
A pak přišla Genesis.
Otevřené okno, symbol
budoucnosti
Naražená skutečnost
už dávno nepění
Nadšenost nikdy
nevyprchá,tak jako ty
Nesmělý úsměv, pravda
náklonnost stvořená
představami
Už nikdy se nebudeme
vracet ke stížnostem,
sublimaci jejíž
produkt přítomnost rozfouká
Měsíc ženoucí příboj
na skálu
se rázem mění
v tříšť
Ve změti kapek ticho
strádá
hlas srdce tužby
napoví
když spící racek
dosna vkládá modlitbu
své víře nejbližší
Klečí racek hlavu
v peří
oči pláčem vymyté
je mrtvá
Údery křídel slepých
ptáků
nelze tu hrůzu
zastavit
s bolestným
křikem do zobáků
dere se přes hrdlo
hvězdný svit
Bez povšimnutí
zůstaneš stát
nad hrobem plným
rozněžněné pýchy
Nevzbouzeje zájem
svým uslzeným zrakem
Podlehneš hovnu pod
prvním ptákem
Na počátku prý bylo slovo
Na počátku jen
kulhalo tělo na chromých nohách,
i když můžeme
pochybovat
Ve Vítově chrámu
urazily Ježíškovi hlavičku
Tak Bůh syn bezhlavě
na kříži si visí,
hlavu k věšení
si žádá
Jak chtěl bych touhu
proměnit ve skutečnost,
Kterou teď naivita
supluje
Tonoucí už všechno
vzdal
Uznal, že tímto do
libosti užil svět
a na klesání podržel
si zbytek vzduchu
Jako stín padáš na
vodu
žij a nevěř
v náhodu
dnes možná, zítra
snad
už včera
a vlastně nikdy jsem
neměl rád
Za bolest
v srdci, za kamennou tvář
okovy spoután ze
světla spletenými
Ve tmě už není vidět
očí zář,
Pod hvězdami se
stanou zasněnými
Oděná do víry,
oplakána nebem
štěstí v zeleň
promění
Pro procitnutí vůle
v koruně sbor
ptačí
uvádí třpyt ranní rosy
a tisíce duh se v
jitro promění
Větru příběh bříza
vypráví
jak mráz sežehl jí
ruce,
když krajina přetáhla
si peřinu
Jak skřivanu bubnuje
srdce,
když píseň jara zpívá
Jsem parchant
s potřebou cítit
bolest
Nejsem-li týrán
ihned se vytvoří
Tvořivost předností je okolí
jež vymezuje prostor
prázdnotou naplněný
Dutá prázdnota
s ostrými rysy
k smíchu přijde
komu z citů
soucit
nad jiné je vlastní
A zase jen čekat
na novou bolest
krásnější a dočkat se
i nové úlevy
Dřevo, obráběné
soustruhem
rozdělíme na auto a
pneumatiky
a uvedeme
v jednotném čísle
Slovesa, například
kmitání
nahradíme
substantivem kmitati
v přirozeném
slovosledu dělnického hnutí
od výstřelu ke
spálené zemi
Existují pravidla pro
přepis
SNÍH- forma vody
ušlehaná z bílků
přepsaná do akronymu
U místních jmen a
názvů
použiješ Zlín, neb
vůdce již je mrtev
„Ať zhyne Gottwaldov“
Datum po Kristu
zapíšeme číslem na
čtyři místa
a začne všechno o rok
dýl
Od synonyma vyloučíme
odkazem
na použité země
štěstí
viz. USA a odhodíme
do koše
Od otroka vzal
misku vody
a k ústům
přiložil pocit boha
V činu i řeči
pochod smrti
K smíchu byl
strach dnes
a zítra bude zabíjet
Poznání davu
smísíme s hlenem
z prachu ulice
Výkřik svobody
zkalí se krví
neprolitou
vytouženou ve víře za
oknem
Přání?
Máslo na hlavu prstem
rozetřít
a nosem vyrýt nápis
„ Až příště“
Jak promluvil,
když dřevorubec zaťal
poprvé
Muž v pobaveně
obhlédl celý strom
dal si ruce v bok a
pravil:
„Být mohutný jak ty
stál bych hrdě
a čekal na svůj
konec“
Strom zlostně
zašumněl korunou
hlas jak hrom
zaburácel krajinou
„Mě kázat budeš o
hrdosti,
když ani na mé prosby
tvé srdce neslyší
Tak poslouchej očí
smrti vítr zpívá
Už tři sta let čekám
na sekeru,
kterou konečně jsi
přinesl
nevěříš-li pokračuj
ve svém díle“
Ješitnost uchopila
topůrko
a podruhé zaťala
K zemi se snesl
list
usedl mezi nohy
dřevorubce
a vyzývavě zašustil
„Pozdravuje tě bůh a
ptá se jestli věříš“
Tak jako piraňa
s ostrými zuby
chtěl bych být pod
temnou hladinou skryt
Tak jako pila, když
kácí duby,
hladovým vlkem já
chtěl bych být
Ohlodat toho, kdo do
řeky vkročí
Dočista, tak že
zbudou jen kosti
Vehnat všem třísky a
slzy v oči
nahnat jim strach až
k šílenosti
Je krásné se narodit
nádherné ztvárnit
postavu
Je neznámé přijít o
roly
těžší než vmísit se
do davu
Rej maškarní dnes
nepatří bláznům
přesto důvod
mají smíchu
Dál poslouchají kroky
své o chodník
„Věří“
Ležící postavu
stvořím
babí letní den
Vzduch horkem sálá
výš vznese touha
vzpomínku
žehlící vrásky let
Příběh v pergamenu
bříšky prstů
k přečtení
do poslední řádky
Náhrobek s nápisem o
pár čísel zkráceným
před starcem krčícím rameny
nad skutečností co
smyslu nemá
Roztřesená mysl
osahává místa,
kde pro rudou zrůdu
byly
jeho dny už sečteny
Nasliněný
prst snadněji vnikne kamkoliv si jen dovedeme představit. A nač si vůbec
představovat. Účelem naslinění je vnikat, nikoli pracovat s naší myslí.
Vzpřímený ukazováček může za předpokladu ideálních podmínek jediným prudkým
pohybem vpřed změnit celý běh dějin.
Uhání
dějiny kalhoty od slizu, prokláté tak deset palců pod pasem. Řvoucí jako
dobytek na jatkách, před koncem za kterým vytřeštěné oči a tlama zpěněná krví
už nedávají doufat.
Ukápla
slza, dopadla krůpěj krve se snahou pozdravit zítřek, i kdyby neměl být. Jitro
prozářené štěstím, že Moranu vynesly
skřivan nám zpívá. S posledními ledy i bolest roztála. Zlechtána paprsky
rozchechtala se v mlžný opar louku halící kolem krku, aby nenastydla a při
chrchlání nezasvinila hlenem svým ruku, na které ukazováček vstříc dějinám jako
vykřičník si trčí.
Narodil
jsem se v prohnilé chatrči uprostřed Evropy v době, kdy na zápraží
řval kohout jako blázen. No a já jako slušně vychované dítě samozřejmě řval
s ním. Snad i Slunce blažené podzimem se usmívalo nad mým zjevem. A
uplynulo několik šťastných normovaných let.
Prý
jsem si strašně rád hrál, s čímkoliv na cokoliv. Snad už s matčiným prsem
na Velkou říjnovou socialistickou revoluci, nebo snad „Sametovou“? Ale to
vlastně ne, lež tenkrát ještě nebyla. Na sedmnáctý listopad si hrajete až teď,
jestli si vůbec hrajete.
Mojí
nejoblíbenější hračkou byl Míšánek. Malý medvídek v kalhotkách, přesně
takových jaké nosil Krteček, jen kapsy mu chyběly. Mockrát jsem mu ty lacláče
natrhnul, věřte nikdy schválně, vždy z čisté lásky. Tak jsem ho miloval,
že jednou musel na chirurgii. Jé! Tenkrát bylo bolesti a krve. Nejdříve plné
dlaně, ale byl jsem statečný vždyť potřeboval pomoc. Potom umyvadlo až po
okraj, na zdech na podlaze i na stropě a nakonec mi nezbylo než přiznat, že
bolesti je plný celý svět.
Představte
si dítě plačící na schodech a lidi chodící kolem, jak se ho vyptávají. Dítě
mlčí a dál jen srdceryvně pláče. Nájemníci postávají bezradně okolo. Dál marně
kladou otázky schoulenému mrněti roztřesenému pláčem. Pak kdosi zaloví
v paměti a dojde mu že zde to dítě
vlastně ani nebydlí. Kdo je? Tvor jemuž hořké slzy s očí kanou a
s výrazným pleskotem v nastalém tichu dopadají na betonovou podlahu.
Jak všichni zmlkli tu tvář se mu rozzáří. Odchází dolů po schodech, ze dveří
ven a mizí kdesi v davu na ulici.
Na ostrůvek tramvaje
padá déšť
Matky s dětmi
čekají
Proudy vody
slity
v neprůhlednou zeď
dmýchají pramen
zoufalství
v srdcích dětí
a drobota plačíc,
polykaje slzy prosí
Sedím vám takhle
jednou u dveří do vesmírů
a koukám jak támhle v
koutě
na modré kuličce, té
krásné duhuvé, bují život